V náručí

Sleduji tvůj pevný krok a snažím se jej kopírovat - opatrně našlapuji do tvých stop. Jen tak, pro svůj vnitřní klid. Vedeš mě mokrou trávou hlouběji mezi stromy a já se nemůžu dočkat chvíle, kdy se budu moct uvelebit ve tvém vroucném objetí. Z myšlenek mě vytrhne zastavení. Pěkné místečko, pomyslím si a souhlasným kývnutím zodpovím tvůj tázavý pohled, načež vytahuji z tašky deku a s tvojí pomocí ji rozkládám na zem mezi vzrostlé akáty. Oba uleháme způsobně vedle sebe. Chci ti být blíž, ale stud mi nedovolí udělat víc, než položit ti dlaň na rameno. Vnímám tvůj klidný dech a zkouším s ním splynout. Cítím, jak ze mě pomalu opadává nahromaděný stres.

Trošku se leknu, když se pohneš. Chceš snad moji ruku setřást? Nechceš mě tak blízko? Ne. Ba naopak... Pocítím štěstí, když mě vtahuješ do bezpečí své náruče, a já tak můžu konečně po celém tom nekonečném týdnu vypnout a myslet jenom na ten hřejivý pocit a lehké šimrání v podbřišku.

Klid. Teplo. Bezpečí. Žádná bolest, žádný strach. Jenom pevná náruč a horký dech. Hlavu ti tisknu k hrudi jako k nejpříjemnějšímu polštáři a v mysli mi hraje melodie do rytmu tvého srdce. Ťukťuk ťukťuk tadadadá tamtam ťukťuk.
Hladíš mě něžně a akáty voní a slunce se tak báječně blyští v tom nádherném jarním dni, že se všechno zdá být malicherné, když si uvědomím, že při vší té kráse ještě může být krásněji; že jsem v sedmém nebi, a to ještě ani nejsi ve mně.

Oplácím ti doteky. Mám na tebe takovou chuť! Přejíždím ti dlaní po břišních svalech - fascinující - po hrudi, silné paži, rameni, po hebkém krku... Ze všech sil svíráš části mého těla, zarýváš mi prsty do kůže - tvůj stisk je tak pevný. Každý tvůj dotek se zdá být perfektní.

Melodie v mé hlavě se poněkud obměňuje. Metronom je čím dál rychlejší a zpěv ptáků se šuměním stromů je postupně přehlušován naším chtivým dechem.
Slunce se dál báječně blyští a tu a tam na nás spadne voňavý květ akátu; a najednou se tohle zdá být trošku malicherné, protože teď nedokážu vnímat nic než tvoje umné ruce a měkké rty, a to je taky vše, co právě potřebuji ke štěstí - Tebe.

Přivádíš mě k vrcholu, zas a znova, a sám jsi teprv na začátku cesty. Nenecháš mě vydechnout, hbitě si mě bereš k večeři. Jsem jen tvoje, nedokážu nepodlehnout, budu tvou hračkou, když se o mě tak hezky staráš...

Vzdychám pod tebou a ztrácím dech, když mě za lehkého škrcení znovu vedeš do cíle. Realita se pomalu rozpýjí, ztrácím se. Tak jako se ty v pravidelném rytmu ztrácíš ve mně. Jsem tu vůbec ještě? Nejsem už dávno v nebi? Chutná to tak. Je to ráj, ale vše začíná mít opět pevnější obrysy. Jsem tu v přítomném okamžiku a toužím si tento moment navždy vtisknout do paměti. Pevně tě objímám celým svým tělem, chci ti pod kůží nechat pár veršů na památku. Aby, až ti bude smutno, jsi je mohl rozhýbat a ta vzpomínka tě naplnila energií a láskou.

Dovolím si krátký pohled do očí. Planou. Navíc se nezmůžu, žel - stud. Ale v mysli mi zůstanou. Je mi s tebou krásně, opravdu... Poslušně polykám a tělo mluví za tebe a je to upřímná pochvala, ze které se nějakou chvíli můžu radovat... Popadáme dech.

Ulehám do tvého náručí. Klid. Teplo. Bezpečí. Žádná bolest, žádný strach. Jenom pevná náruč a horký dech. Jsem šťastná, že mě objímáš, a stejně nevím, jestli to náhodou nebyl jenom sen. Ale chce se mi spát.