Víla

Byl to takový malý zázrak. Jak tam tak stála v tom mlhavém podzimním světle, vypadala jako anděl.

Záříc mládím, s potutelným úsměvem pročítala malou knížku, na které se rozpínal velký nápis Hrabě: Blues. Chladný vítr si pohrával s její sukní, jež končila kousek nad koleny. Třásly se jí ruce.

V tu chvíli měl nutkání běžet k ní, aby mohl kolem jejího útlého pasu ovinout své silné paže a pevně ji přitisknout do své vřelé náruče; ochránit tu křehkou bytost před kousavým mrazem... Litoval, že takovou odvahu nemá. Avšak ona se tvářila, jako by jí listopadový mrazík vůbec nevadil. Tmavomodrý svetřík měla rozepnutý. A jemu se tak nabízel pohled na její sladká ňadra krytá pouze tenkou vrstvou látky vzdušných šatů perliččího vzoru.

Zamiloval si každou linii jejího těla, každý rys její tváře i každou kadeř jejích vlasů. Štíhlé nohy v černých punčoškách se jí klepaly, ale ona se stále usmívala hledíc zasněně do stránek drobné knížky s poezií. Zamiloval si ten úsměv. Cítil z něj pochopení, útěchu, radost z prostého okamžiku... Jakoby prosvětloval potemnělý podzimní den a dával důvod žít. Její úsměv mu dával pocit domova, který nikdy nepoznal, ale měl pocit, že ho zná celý život.

Představil si, jak jí asi musí mrznout nohy v těch hadrových botkách (levou nožkou roztomile podupkávala – zřejmě v rytmu melodie, která jí hrála v hlavě) a velmi jej mrzelo, že ji nemůže zahřát tak, jako ona právě hřeje jeho tím svým laskavým zjevem. A směje se jako blázen, snil s otevřenýma očima nad horkými polibky a vřelým objetím, jež by jí tak rád věnoval.

Z omamného blouznění jej probral intenzivní pohled, jenž na sobě náhle ucítil. Pozvednouv zrak, zjistil, že dívčina pozornost již nepatří poetické knížečce, ale jen a pouze jemu. V jejím pohledu bylo cosi starostlivého, až mateřského, a on byl přesvědčen o tom, že je to jediná žena, se kterou chce strávit zbytek svého života.

Na čele se jí udělala roztomilá vráska, jak pozvednutým obočím naznačovala něco významného a dokonce na onoho mládence začala ukazovat prstem a chlapec, příliš opilý mládím, láskou a patetickou romancí z amerických filmů, poblouzněn plesal v domnění, že je to důkaz vzájemnosti sympatií.

Snad by byl pochopil, kdyby nebyl býval takový romantik, že nic nemusí být takové, jaké si to vysníme. Kdyby si byl nevyložil její němé otevírání úst tak naivně, nebylo by se mu splnilo přání, být s onou dívkou do konce jeho života. Kdyby jí byl přes ten hluk rozuměl...

Kdyby jí byl rozuměl přes hluk právě přijevšího a naléhavě troubícího nákladního vozu...